Meander Visa transit II

Detailní popis produktu

Je konec července 1986 a my se nalézáme na hranici mezi „socialistickým táborem“ a Orientem. Nicolas de Crécy a jeho bratranec Guy už ve svém stařičkém Citroënu Visa projeli celou Itálií, Jugoslávií a Bulharskem a pokračují v dobrodružné jízdě v Turecku. Čas jim ubíhá s krajinou kolem silnic i s hudbou slov a oni objevují Istanbul, pozoruhodnou bránu mezi dvěma světy. V téhle odyseji bez určitého cíle, která má autora jen dovést co nejdál, se vrací i na jiné své cesty, především do Běloruska, vyvolává odkudsi vzpomínky na dětství, ale povolává na scénu i Kafku, Michauxe nebo Turnera… A hlavně si dál klade otázku o tajemstvích a rozmarech naší paměti.

Kniha vyšla s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky.

Recenze

„Poetické myšlenky a monology hlavního hrdiny provází čtenáře po celý komiks a je to radost číst. Na druhou stranu komiks způsobuje také syndrom neklidných nohou a nutkavých myšlenek k nasednutí do auta a odjezdu za dobrodružstvím a nekonečnou cestou jen s červeným batohem a kupou knih. Tak moc vás jeho vyprávění dokáže pohltit.“ – Nerdopolis.cz

„Pokračování předchozího dílu Visa Transit, jenž ohromilo tisíce lidí. Cesta dvou bratranců – Nicolase de Crécy a jeho bratrance Guye nás v tomto díle vede Bulharskem, Tureckem a Běloruskem. Hrdina knihy Nicolas nám předkládá poetický příběh, který je protkán tradicí francouzské literatury, umění a humorem. Příběh tohoto dílu začíná v Bulharsku, které protagonisti knihy musí projet do 24 hodin kvůli tzv. průjezdním vízům, která platila v zemích Východního bloku. Ocitáme se tedy tam, kde jsme v prvním dílu skončili – konec 80. let, ve voze Citroënu Visa. Vyprávění je však i protkáno rozmluvami o dětství hrdiny, tak jak jsme na to byli zvyklí z prvního dílu (dozvídáme se o ‚groteskních‘ srandách, které Nicolas a Guy zažívali u rybníka v dětství apod.) Dále pak postupujeme do srdce Turecka – Istanbulu, kde se odehrává větší část knihy. Istanbul je v knize nádherně podtržený ilustracemi, které připomínají obrazy Williama Turnera, předchůdce impresionistů. Zároveň je kniha složena z literárních narážek, které často cituje protagonista. S tím souvisí i jedna z vedlejších postav – belgický psychedelický básník Henri Michaux, který zemřel jen dva roky před putováním našich hrdinů (1984). Henri se v knize objevuje jako ‚přelud‘, který mluví a komunikuje s Nicolasem v jeho podvědomí. Tohoto básníka jsme mohli postřehnout již v prvním díle, v tomto se však více ztělesňuje a je mu dáván větší prostor. Vyprávění nás také zavede i do Běloruska, kam se Nicolas jako známý francouzský umělec dostane skrze pozvání na uměleckou soutěž. Autor vykresluje realitu Východního bloku v 80. letech, která zajímavě kontrastuje s příběhovou linkou v Turecku. Cenné je také to, že Crécy komentuje skrze jednotlivé zážitky i dobový kontext. Evropa byla totiž v roce 1986 postihnuta výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. Autor to například ukazuje na tom, jak v Turecku labužnicky pili čaj z radioaktivních čajových lístků. Nicolas de Crécy dokazuje, že vzpomínky jsou důležitou součástí literatury. Skrze ty jeho se nám totiž dostává příběhu, který pohltí a nadchne. Zároveň je dobré podotknout, že knihu si jde užít už jen čistě skrze vjemy a postřehy. Hlavním aktérem knihy jsou pak i pastelové barvy autora, které jsou nedílnou součástí jeho celého díla.“ – Dominika Tesařová

 „Ak máte chuť na cestovateľský komiks založený na realite, určite do toho choďte.“ – Goodgames.sk 

 „De Crécyho roztřesená linka a teplé tlumené barvy se výborně hodí k nostalgické atmosféře tohoto svazku, který čtenáře prvního dílu nijak nepřekvapí. To však ani není třeba. Ve Francii už mají k dispozici třetí díl a čeští čtenáři se mohou těšit. Druhý svazek Visa transitu, za jehož překlad byl Richard Podaný nominován na tuzemskou komiksovou cenu Muriel, totiž dokazuje, že cesta se dvěma bratranci skýtá i napodruhé podmanivý zážitek.“ – píše Daniel Mukner v recenzi na ČT Art

 „Ocenil jsem hlavně to, že melancholický vypravěč Nicolas de Crécy v žádném případě nahraje na notu starých dobrých časů, což spoustu autorů tolik svádí. Některé výjevy mi totiž zůstaly v paměti jako připomínka toho, kam se už nikdy nesmíme vrátit,“ píše Petr v recenzi pro Iron Comics 

Recenze Michaela Fialy v týdeníku Respekt: